Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám. Soud vezme vždy v úvahu, který z rodičů dosud o dítě řádně pečoval a řádně dbal o jeho výchovu, jakož i to, u kterého z rodičů má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje (§ 907 o.z.) Součástí postupu soudu zpravidla bývá osobní pohovor soudce s dítětem bez přítomnosti rodičů a jejich právních zástupců, ve složitějších případech zpravidla dojde i na vypracování znaleckého posudku, v rámci kterého je úkolem znalce posoudit jaký způsob péče je pro dítě nejvhodnější.

Dle poslední judikatury Ústavního soudu ČR je střídavá péče druh péče, který pokud jsou pro něj splněny podmínky, je nejvíce šetrný k základním právům rodičů i dětí. Proto soudy musí vždy řádně odůvodnit, proč v daném konkrétním případě děti nebyly do střídavé péče svěřeny. K otázce svěřování dětí do péče po rozchodu rodičů se Ústavní soud ČR ve své judikatuře vyjádřil již opakovaně s tím, že základním kamenem této judikatury je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Dle této judikatury (I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014) musí obecné soudy u každého z rodičů (resp. jiných rodinných příslušníků a případně i dalších osob, které usilují o svěření dítěte do péče) posoudit přinejmenším čtyři kritéria:

• existenci pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou;
• míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče;
• schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a
• přání dítěte.

V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Tuto presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody. Tyto pádné důvody musí sledovat ochranu nejlepšího zájmu dítěte. Jsou jimi například situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž.

U dětí, které jsou na nastavený režim navyklé a vyhovuje jim není důvod jej měnit. Zde je třeba zvážit zda se jedná o zájem dítěte či o „zájem“ druhého rodiče. Tímto se musí soudy zabývat a vyřešení této otázky se zpravidla opět neobejde bez osobního pohovoru soudce s dítětem bez přítomnosti rodičů a jejich právních zástupců, v závažnějších případech i bez znaleckých posudků.

Vzhledem k tomu, že v českém kontextu instituty péče o dítě a styk s dítětem mají v podstatě shodný obsah, kritéria pro rozhodování o svěření dítěte do péče se analogicky uplatní i v případě rozhodování o styku. V tomto ohledu obecně platí, že řízení před soudy má být konáno, a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů, a tudíž je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v „nejlepším zájmu dítěte“, přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, a konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány.

V rámci úpravy styku rodiče s dítětem se speciálně řeší zejména úprava o Velikonočních svátcích, jarních prázdninách, letních prázdninách, Vánoce a Nový rok.

Velmi široce pojatý styk pro jednoho z rodičů může vypadat např. následovně.
Rodič je oprávněn stýkat se s nezletilým:

• každý sudý týden v kalendářním roce, a to ve středu od 16.00 hod. do 19.00 hod.
• každý lichý týden v kalendářním roce, a to od pátku od 16.00 hod. do neděle do 18.00 hod.
• po dobu letních prázdnin celkem 21 dní, maximálně však 14 dní nepřetržitě v termínu dle dohody rodičů tak, od 9:00 hod. prvního dne styku do 19:00 hod. posledního dne styku. Termín styku během letních prázdnin je rodič druhému rodiči povinen sdělit vždy nejpozději do 30. 6. každého roku.
• v lichém kalendářním roce o jarních prázdninách od 1. dne prázdnin od 9:00 hod. do posledního dne prázdnin do 19:00 hod.
• v sudém kalendářním roce o velikonočních svátcích a to vždy od 16.00 hod. od čtvrtka těmto svátkům bezprostředně předcházejícího do Velikonočního pondělí do 19.00 hod.
• v lichém kalendářním roce o podzimních prázdninách od 1. dne prázdnin od 9:00 hod. do posledního dne prázdnin do 19:00 hod.
• v sudém kalendářním roce od 25.12. od 09:00 hod. do 27.12. 19:00 hod.
• v lichém kalendářním roce od 28. 12. od 9:00 hod. do 1.1. následujícího roku do 19:00 hod.
• v období letních prázdnin, jarních prázdnin, velikonočních svátků, podzimních prázdnin a období od 25.12. do 1.1. následujícího roku má přednost speciální režim upravený shora.

Vyzvedávání nezletilého dítěte v rámci styku a jeho navrácení při ukončení styku zpravidla probíhá v místě bydliště rodiče, který má nezletilého ve své péči, pokud se rodiče nedohodnou jinak. Rodič, který má nezletilé dítě v péči je povinné nezletilého ke styku s druhým rodičem řádně připravit.

K délce vyživovací povinnosti ve vztahu ke studiu se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud ČR, dle kterého pokud studium nezletilého nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte.

Otázku soustavnosti studia, jakož i jeho odůvodněnosti a praktického přínosu pro dítě, musí řešit soud vždy individuálně s přihlédnutím jednak k oprávněným zájmům nezletilého, které vzdělání potřebuje pro své budoucí uplatnění, tak i z pohledu zda se již nejedná jen o samoúčelné studium bez možnosti budoucího využití, a které slouží pouze pro odůvodnění a prodlužování alimentační povinnosti povinného rodiče.

Změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Zde je třeba pamatovat i na to, že dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací.

Soud vždy musí posoudit, zda se jedná o tak závažnou změnu poměrů, že je zapotřebí, aby se promítla i ve výši výživného. Prostor pro zvýšení výživného je zde zpravidla vždy po uplynutí tří let od předchozího pravomocného rozhodnutí o výši výživného. Za kvalifikovanou změnu poměrů odůvodňující zvýšení výživného je většinou považováno nástup povinné školní docházky, nástup do prvního ročníku střední školy, jakož i nástup do třetího ročníku šestiletého gymnázia, tudíž 1. ročníku běžné střední školy. Stejným důvodem bývá např. i zhoršení zdravotního stavu a s tím související nutnost zvýšených nákladů na léky a lékařskou pomoc. Naopak změnou poměrů nebývá finančně nákladná zájmová činnost dítěte z iniciativy rodiče, který jej má v péči.

Celé řízení se výrazně zjednoduší, zlevní a zrychlí, když ještě před tím, než se obrátíte na soud s návrhem na úpravu poměrů k nezletilým dětem, uzavřete písemnou dohodu obou rodičů, ve kterém bude vyřešena jak otázka péče, tak výše výživného. Přestože soud není dohodou vázán v praxi dochází většinou k jejímu schválení.